Proč si lidé myslí, že velcí farmáři jsou špatní a ti malí dobří

Ve společnosti se rozšířila představa, že v zemědělství pobírají tzv. „velcí“ většinu dotací a ostatní nic. Není těžké porozumět, odkud se tento dojem bere. Pro trochu perspektivy bych si ale dovolil uvést, že v ČR mohou zemědělci žádat dotace na zhruba 3,5 mil. hektarů. Agrofert obhospodařuje zhruba 150 000 hektarů, další velcí v součtu řekněme dalších 150 000 hektarů. Čísla jsem úmyslně spíš nadsadil.

Zbylých cca 90 % obhospodařují v principu dvě skupiny: jedna větší – pohrobci bývalých JZD nyní transformovaní do obchodních společnosti nebo družstev, jejichž vlastníky jsou jedna nebo více fyzických osob, případně nejsou výjimkou ani stále vlastnicky početná družstva či akciové společnosti. Tyto společnosti dle mého názoru tvoří jádro českého zemědělství a typicky obhospodařují plochy od 1 000 do 3 000 hektarů. Vedle rostlinné výroby provozují živočišnou výrobu (dojný skot, vepřové žíry), ovocné sady apod.

Současná společenská nálada zároveň předpokládá, že toto dělení dle velikosti je doprovázeno souběžným dělením na špatné a dobré zemědělce, tedy první a druhá skupina jsou špatní a třetí skupina jsou dobří. Z logiky věci přitom není možné předpokládat, že jedna z těchto tří skupin obsahuje pouze špatné farmáře a některá z nich pouze dobré farmáře.

Navíc, pokud jde o kvalitu hospodaření, český stát disponuje robustním kontrolním aparátem, který ji prověřuje a případné nedostatky se sankcionují procentem proporcionálním k výši přijaté dotace. Rovněž maximální velikost půdního bloku 30 hektarů vede k tomu, že stát nemusí řešit, jak velký je farmář, ale jak dobře hospodaří na svých blocích. Kritizované velké, širé lány se omezily.

Paradoxem rovněž je, že pokud se budeme držet definice malého a středního podnikatele, dospějeme k tomu, že drtivá většina druhé skupiny jsou malé a střední podniky, byť jsou viděny jako „velcí a špatní“.

Co můžeme čekat, pokud se pomocí redistributivní platby přesunou velké prostředky na podporu prvních 150 hektarů? Podniky z první a druhé skupiny nebudou schopny konkurovat výši pachtovného a vlastníci, osloveni malými farmáři, převedou pozemky do jejich hospodaření. Hospodářskému tlaku vystavené podniky z první a druhé skupiny budou muset opustit problematické výroby, např. živočišnou výrobu, protože nebude v jejich silách udržet je při životě.

Mlékárny v tuzemsku ovšem produkují z tuzemského mléka, a tudíž omezení jeho výroby povede k omezení tuzemské výroby mléka a mléčných výrobků. V maloobchodě však tento propad vidět nebude, protože tam se chybějící zboží nahradí dovozem a není vyloučeno, že za ceny dražší, protože dovoz nebude mít konkurenci. Spotřebitel je zkrátka v riziku, že opět skončí s horší a dražší nabídkou.

Je zarážející, že vláda razí tyto změny silou bez ohledu na hlasy zemědělské veřejnosti a hlavně bez jakékoliv hlubší analýzy budoucích dopadů. V samotném vládním prohlášení stojí, že „se (vláda) zaměří na metody zavádění precizního zemědělství, integrované produkce, snížení užívání umělých hnojiv a pesticidů a zvýšení využívání organických hnojiv v zemědělství. Naším cílem bude zvýšení efektivity a přínosu výzkumu a šíření inovací pro potřeby zemědělské prvovýroby.“ Není jediný důvod, proč by se pod toto stanovisko nepodepsal každý dobrý hospodář, bez ohledu na velikost.

Ptám se ale, kde se vezme kapitál na investice do precizního zemědělství, integrované produkce, na investice do výzkumu a inovací? Malí budou utrácet lehce nabyté peníze při honu na pachtovní smlouvy „velkých“ podniků, „velké“ podniky se budou potácet a snažit se ustát nové podmínky. A investice? Na ty překvapivě nebudou peníze.